Na svatojakubskou cestu se ročně vydají stovky tisíc lidí a doslova nikdo nejdeme ve stejných botách. Jediná cesta se tříští na stovky tisíc unikátních zkušeností. Každý poutník se na Camino vydává z jiných důvodů, něco jiného očekává, a nakonec si třeba ještě něco úplně jiného si přiváží zpátky domů. V předchozích pěti článcích jste si mohli přečíst jaká byla svatojakubská cesta pro mě. Začátek tady: Camino: Pyreneje a Navarra.
Jak se ale šlo v botách Jáji, která se ke mně připojila v Sarria a cesta jí podle všeho přinesla víc, než původně očekávala? Jaká byla zkušenost Riche, který zrovna procházel velkou životní změnou? A jak se splnil sen Montemu, který si Camino naplánoval na důchod? Přečtěte si zkušenosti napříč třemi generacemi.
Dovolím si prožívat emoce
Jája (Instagram), Česká republika
Vím, že na Camino se vydává spousta lidí na základě velké životní události, z náboženských důvodů anebo cestou hledá řešení svých problémů. Pro mě samotnou tato cesta na začátku žádný “hlubší” důvod neměla. Nehledala jsem odpovědi na žádné otázky. Jakožto člověk, co většinu života aktivně sportuje a věnuje se hlavně kolektivním sportům, jsem ve svatojakubské cestě viděla výzvu fyzickou. Myslela jsem si, že není možné den za dnem zdolat 20 a více kilometrů, a ještě navíc se zátěží – batohem na zádech. Zároveň tady nebyl žádný tým, který by mi v náročnějších chvílích pomohl, táhl by mě a nakopl. Vyzkoušela jsem si něco, co zvládnu já sama a potvrdila si tak, že to dokážu.
Nakonec jsem našla víc, než jsem původně hledala. Mám pocit, že mi Camino otevřelo oči a zároveň mi pomohlo se více ponořit do sebe. Jak jsem zmiňovala na začátku, neměla jsem hlubší smysl cesty než překonat sama sebe, a to převážně po fyzické stránce. Nakonec jsem si ale uvědomila, že cesta mi může dát mnohem víc. Když dojdete do Santiaga, čeká vás několik formalit, pokud si chcete odnést památku v podobě diplomu. Navštívíte symbol celé cesty, náměstí před katedrálou a samotnou katedrálu, ale taky můžete zajít na mši pro poutníky. I když nejsem věřící, jsem člověk zvědavý a dychtící po zážitcích. Mše jsem se zúčastnila a právě tady přišlo mé objevování sama sebe.
Dala jsem průchod smutku
Před rokem a půl nás opustil můj milovaný tatínek. Člověk, ke kterému jsem měla jedno z nejsilnějších pout ve svém životě. Člověk, který mi předal svůj pohled na svět, svou pozitivitu a cílevědomost. Právě jemu jsem vděčná za to, jaká jsem. Samozřejmě jsem po jeho odchodu truchlila, ale zároveň pokračovala ve svém životě, a tak (spíše podvědomě) tyto pocity obcházela a snažila se k celé situaci přistoupit pragmaticky. Tolik mě tedy emoce během doby, co odešel, nezasáhly.
Po dokončení cesty a usednutí do lavic katedrály jsem ale začala pociťovat něco, co vlastně ani nevím, zda umím popsat. Mé pocity mě paralyzovali. Neuměla jsem si to vysvětlit, ale mohla jsem tomu dát průchod. Rozbrečela jsem se. Cítila jsem smutek a zármutek tak, jako nikdy před tím. Byla jsem nešťastná, že už nemůžu tátovi své dobrodružství vyprávět a že si mohu jen domýšlet, jak pyšný by na mě byl. V tu chvíli mi nebylo útěchy, a tak jsem jen seděla, vzlykala a snažila se prožít zbytek mše, která je bezpodmínečně velice krásným zážitkem i bez silných pocitů a emocí.
Co se dělo po návratu z cesty?
Celkově ve mně svatojakubská cesta vyvolala pocit naplnění a hrdosti. Cítila jsem se skvěle, protože jsem dokázala něco, co mi ještě před týdnem připadalo nereálné. Myslím, že Camino de Santiago by si měl vyzkoušet každý. Nezáleží na tom, zda hledá odpovědi na otázky nebo ne. Právě i takovému člověku mohou otázky nakonec vyplavat na povrch.
Měsíc po návratu byl, i přes můj znovu objevený smutek, plný radosti a euforie. Uvědomila jsem si, že bych svým pocitům měla více naslouchat a více popustit uzdu svým emocím. Pravděpodobně právě teď přišel ten čas, abych i já zpracovala ztrátu, která potkala nejen mě. Snažím se veškeré své pocity vnímat a vyrovnat se s nimi, což bude nejspíš trvat delší dobu. I tak bych je nenazývala jako negativní. Naopak jsem šťastná, že mi Camino otevřelo oči, pomohlo mi zastavit se a zamyslet. To, že aktuálně v sobě mám smutek, neznamená nic špatného. Jsem vděčná, že jsem takto Camino mohla prožít a věřím, že táta na mě hrdý je, jelikož jsem i já. Díky táto!
Dívám se víc dopředu a hledám rovnováhu
Rich, U.S.A
Na svatojakubskou cestu jsem se vydal, abych přemýšlel nad svými aktuálními problémy a snažil se na nich v klidu pracovat. Se ženou jsme od sebe už rok a půl odloučeni, ale teprve nedávno jsme podali oficiální žádost o rozvod. Nebylo to pro mě vůbec jednoduché a chtěl jsem alespoň na chvíli utéct od všeho, co by mě rozptylovalo, abych mohl jasně přemýšlet nad celou situací a pokusil se soustředit se na budoucnost.
Brzy jsem si uvědomil, že se na Camino vydávají lidé z mnoha různých důvodů. Začínal jsem v Pamploně a hned na začátku jsem si slíbil, že budu otevřený a pokusím se najít nové přátele. Překvapivě to vůbec netrvalo dlouho a po dvou dnech jsem měl kolem sebe skupinu lidí, se kterými jsme nakonec celou cestu společně šli i dokončili. Byl to skvělý zážitek!
Na cestě jsem myslím nakonec hledal odpověď na podstatu všech věcí, ale zpětně si nemyslím, že něco takového vůbec existuje. Rozvodové papíry jsem podepsal těsně před odletem do Španělska a můj kolega mi je poslal, když jsem byl uprostřed cesty. Můj rozvod se oficiálně uzavřel 6. černa, několik dní po mém návratu do U.S.A.
Jak jsem se cítil, když cesta skončila?
Jak jsem se cítil, když jsem došel do cíle? Popravdě jsem očekával, že moje emoce budou mnohem silnější. Cítil jsem se samozřejmě šťastný, ale zároveň na mě padal smutek z toho, že tady cesta končí. Nejsilnější emoce jsem nezažíval na konci, ale v průběhu cesty, konkrétně u Cruz Ferro. Právě na tomto místě mě zachvátili tak silné emoce, že mě na asi dvacet minut zachvátil pláč. Nechal jsem tam všechny své problémy a dál šel už bez nich.
Po návratu domů mi asi měsíc trvalo se zpátky zase adaptovat na reálný svět. Ze Španělska jsem se vrátil nabitý novými emocemi, připravený na nový začátek a s pozitivním očekáváním budoucnosti. Postupně tyto pocity vyprchávají a já mám pocit, že se vrací mé „staré já“. Nelíbí se mi to, ale z nějakého důvodu se to děje a potřebuji se na to zaměřit, znovu si přečíst deník psaný v průběhu cesty a zaměřit se na věci, které chci změnit. Moje dcera, která se na Camino vydala přede mnou (a mimochodem mě tím inspirovala k mé cestě), říká, že potřebujeme hledat a najít rovnováhu mezi spiritualitou Camina a všedním životem. Postupně se to učím.
Plánuji další treily
Monte, U.S.A.
O treilu sním už od svých svých osmnácti let, když jsem v časopise National Geographic četl článek o Apalach Trail. Na této cestě se ale většinou spí pod stanem, a to není nic pro mě. Když jsem před 15 lety slyšel o Camino de Santiago, věděl jsem, že je to to pravé a plánoval jsem se na cestu vydat až budu v důchodu. Jako by to bylo přesně pro mě – dlouhá trasa, ale žádné spaní ve stanu!
Na Camino jsem se vydal, abych zažil dobrodružství a otestoval svoje limity. Obojí se mi podařilo najít. Ve svých téměř 70 letech vnímám Camino jako pro mě trochu fyzicky náročnější. Na druhou stranu to ale bylo i jedno z největších dobrodružství mého života. Potkal jsem cestou lidi z celého světa a zažil spoustu nových věcí.
V Santiago pro mě cesta nekončí
Když jsem došel ke katedrále v Santiago, cítil jsem úlevu a byl jsem na sebe pyšný. Možná ale ne tolik, jako jiní poutníci, protože jsem se už předem rozhodl, že v Santiago neskončím a budu pokračovat pěšky až do Finisterre. Dojít k patníku se značkou 0,000 kilometrů, který leží na pobřeží Atlanského oceánu, pro mě představuje teprve ten opravdový konec cesty. Na místě jsem se skoro rozbrečel. Byl jsem hrdý na to, že jsem zvládl dojít od východní hranice Španělska až k té západní. Snil jsem o tom mnoho let a teď se mi to konečně podařilo! Po této zkušenosti mám v plánu vyrazit na další treily.
Myslím si, že si obecně hodně lidí myslí, že jejich život se po svatojakubské cestě radikálně změní. Já ale od začátku věděl, že mě se to nestane a po návratu je můj život v podstatě úplně stejný, jako předtím. Na druhou stranu mi cesta chybí a každý den na ní myslím. Na cestě vypadalo snadně potkat nové lidi a navazovat s nimi kontakt tak, jak to v normálním životě možné není. Každý den na cestě vnímám jako vzácný a přinášel s sebou nové možnosti a dobrodružství. Tak tomu pro mě doma v U.S.A není. Tady vnímám svůj život jako snadný a trochu nudný. Právě proto doufám, že se budu moct vydávat na treily ještě dlouho, jak nejdéle to jen půjde. Na jaře mám v plánu Scottish Highlands a Yorkshire Dales v Anglii.
