Od pražského půlmaratonu uběhl týden. Všichni už jsme si stihli desetkrát přečíst kolik běžců zkolabovalo, že se čekalo na vodu na občerstvovačkách a že se nestartovalo tam kde obvykle. Jenže pro mě to byl můj úplně první půlmaraton! Zvládla jsem ho přesně tak, jak jsem si představovala. Doběhla jsem v pořádku, s krásným zážitkem a v horším čase, než jsem si naplánovala. Pro mě byl letošní pražský půlmaraton zkrátka perfektní!
Pokud máte chuť přečíst si o letošním půlmaratonu pozitivnější zážitky jedné prvoběžkyně, jste tady správně.
Proč jsem vůbec běžela půlmaraton?
V květnu 2023 jsme si splnila sen a prošla francouzské Camino de Santiago (780 km). Camino hodně lidí pokládá za fyzicky a psychicky náročnou cestu, ale pro mě to bylo naopak. Mít čas a možnost ujít každý den 20–30 kilometrů v přírodě, poznávat nové lidi a každý den se dobře vyspat díky fyzické únavě? Jako bych se pro to narodila. Z Camina jsem se vracela ráda, protože na mě doma čekali lidé a zvířata, na které jsem se těšila, ale návrat do „normálního života“ celkově tak jednoduchý nebyl. Prožívala jsem lehké deprese, které jsou po návratu z dlouhých cest poměrně běžné.
Přemýšlela jsem, co dál. Opustit „stabilitu“, kterou jsem si pro sebe dlouho budovala a začít žít na cestách? Nebyla bych první ani poslední, a i to mi v jednu chvíli běželo hlavou jako ne úplně nereálná varianta. Naplánovala jsem si pěší cestu na léto 2024 (coming soon), ale připadalo mi to časově hrozně daleko. Nevěděla jsem, co se sebou, a tak jsem jednoho dne v září 2023 vytáhla sto let staré tenisky a šla si zaběhnout 3 km do Stromovky. Za dva dny jsem šla vyzkoušet 5 km, vyfotila se u toho a přidala fotku na Instagram s vtipem, že se po svém třetím výběhu chystám na maraton.
Od pěti kilometrů k přihlášce na půlmaraton
Běhání mě ze začátku neuvěřitelně bavilo a kdybych se nebála, že si (zase) zraním koleno, tak bych běhala denně. Poslechla jsem si pár běžeckých podcastů, na podzim si vyzkoušela první závod na 5 km (díky kolegyni Martině) a prostě jsem se přihlásila na půlmaraton v dubnu. Maximum, co jsem v tu dobu uběhla bylo asi 7 km.
V běhu jsem našla možnost vydat se na takové malé „camino“ několikrát týdně. Běhání mi umožňuje pravidelně se hýbat v přírodě, poznávat nové lidi a fyzickou únavou kompenzovat psychickou únavu z práce. Umožňuje mi dýchat zhluboka a cítit se svobodně.
TIP: Jak začít běhat úplně od začátku?
Jak jsem trénovala?
Po odeslání přihlášky na půlmaraton jsem pokračovala v běhání 3x týdně, bez většího plánu. Svých prvních 10 km jsem zvládla někdy během vánočních svátků. V tu dobu jsem si zároveň uvědomila, že mi do půlmaratonu zbývají už jen 4 měsíce a uběhnu méně než polovinu jeho vzdálenosti. Trochu jsem zpanikařila a začala hledat, jak se na půlmaraton připravit. Tady musím přiznat, že všechny přípravné plány, které jsem našla na internetu mi přišli prostě nemožné zvládnout časově i fyzicky. 🫣
Nakonec jsem si našla běžecký kurz „Příprava na půl maraton“ od Jdu běhat a přihlásila se s tím, že pokud nezvládnu první lekci, nechám se přeřadit do nižšího kurzu a registraci na půlmaraton prostě na někoho převedu. Od první lekce jsem si na kurzu pořádně mákla. 😁 Na začátku kurzu jsem rozhodně vnímala, že jsem na tom z hlediska vytrvalosti a rychlosti pravděpodobně ze všech nejhůř. To mě motivovalo makat ve zbytku týdne. Začala jsem běhat s Adidasem ve středu nebo ve čtvrtek (podle času a energie) a ještě jednou sama o víkendu. O víkendu jsem se zaměřila na prodlužování vzdálenosti a z původního 10 km v tempu 6:35 jsem se postupně dostala na 18 km v tempu 6:10.
TIP: Jak vydržet běhat a zlepšovat se?
Jaký byl můj první půlmaraton?
Přiznám se, že si upřímně nepamatuji, kdy naposledy jsem byla tak strašně nervózní. Den před závodem mě bolel žaludek a měla jsem až nepochopitelné úzkosti. Kdokoliv se mě zeptal, jestli se těším nebo jestli jsem připravená, si poslechl, že si nemyslím, že to zaběhnu, protože mě bolí koleno a k tomu břicho. Noc před závodem jsem skoro nespala. Ráno jsem se dost nervózně oblékla a šla na start pořád ještě s tím, že nezvládnu nejspíš ani 5 km.
V 9:15 se otevíraly startovací koridory a já patřila do toho předposledního. Měla jsem žízeň. Bylo poměrně teplo a já si nevzala vlastní pití. Už v 9:30 jsem si v koridoru přestavovala, jak se konečně napiju na občerstvovačce na 5 km.
Od startovního výstřelu na start
V 10 hodin zazněl startovací výstřel a z reproduktorů začala hrát Vltava od Bedřicha Smetany. Kolem sebe jsem slyšela snad všechny světové jazyky a kousek od koridoru stál přítel s rodinou, kteří mě přišli podpořit. Jak jsme se posouvali ke startu, kde postupně startovala všechna písmena abecedy před naším koridorem „K“, začal mi běhat mráz po zádech a stoupat slzy do očí. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem se obula do tréningu, překonala strach a stojím na startu. Navíc mě neskutečně dojalo, kolik lidí mě přišlo podpořit a kolikrát mě vyfotili už jen ve startovacím koridoru.
Asi v 10:20 jsem probíhala startem a závod pro mě začal se vším všudy. Prvních pět kilometrů jsem měla dost energie a byla jsem nervózní z toho, že jsem nemohla běžet tempem, na které jsem zvyklá z tréningů. Nejdřív jsem trpělivě běžela pomaleji. Jenže nakonec i přes všechny dobré rady, které jsem kdy dostala, jsem po pár kilometrech začala kličkovat, naskakovat na obrubník a seskakovat dolů, zpomalovat a zrychlovat, abych se vyhnula ostatním běžcům. Na první občerstvovačce jsem kromě vody popadla kousek banánu, protože mi všichni kladli na srdce, že během půlmaratonu „musím jíst a doplňovat cukry“ a já si to v tréningu nestihla vyzkoušet. Banán jsem v žaludku cítila jako kámen dalších pět kilometrů. Alespoň jsem si to konečně vyzkoušela. 😁
Když nemůžeš, tak zpomal
Kolem 12 km jsem potkala Míšu z kurzu Jdu běhat. Vypadala, že běží naprosto lehce a z krátké konverzace jsem se dozvěděla, že je úplně v pohodě, zato mě už neběželo úplně lehce. Bylo mi horko a ze zimního tréningu jsem na to nebyla zvyklá. Po dalším kilometru jsem narazila na přítele a jeho rodinu, kteří mi fandili. Usmívala jsem se a běžela kolem nich, jak nejlíp jsem dokázala – strategie fake it till you make it. 😁
Měla jsem za cíl doběhnout na občerstvovačku na 15 km a tam na chvíli přejít do chůze. To se mi ale nepovedlo. Přes lepší tempo v tréningu mám běžně tepovou frekvenci kolem 163 t/min. Tady jsem najednou běžela skoro o 20s na kilometr pomaleji a moje tepová frekvence byla mezi 175 a 188 t/min. Změnila jsem strategii a kdykoliv mi tepovka stoupla nad 180, přešla jsem na chvíli do chůze, dokud jsem nebyl na tepu 160 t/min. Vůbec nevím, jestli je to strategie správná nebo úplně mimo, ale prostě jsem cítila, že přes 180 t/min už se mi neběží natolik dobře, abych byla schopná v pohodě zvládnout zbytek závodu.
Viděla jsem okolo sebe pár lidí se zdravotníky, kteří jim pomáhali. Mojí absolutní prioritou bylo vyhnout se zranění. Věděla jsem, že mám čas, jaký jsem chtěla, a kdybych nezpomalila, dostala bych se časově mezi 2:00 a 2:10. Ale taky jsem věděla, že i kdybych se už nerozběhla a jen závod došla, zvládnu to pohodlně v limitu 3 hodin. Dokončení půlmaratonu, což byl jeden z mých cílů, jsme měla prakticky v kapse za předpokladu, že nezkolabuji. Nastal čas se soustředit na druhý cíl – doběhnout v pořádku a mít z toho hezký zážitek. Běžela jsem pomaleji dokud to šlo a když byl tep přes 180 t/min, přešla jsem cca na minutu do chůze.
Cíl na dohled – nejsem v tom sama
Asi na 17 kilometru jsem znovu potkala přítele s rodinou a pár set metrů od nich svoji sestru Hanku s jejím přítelem Martinem. Byla jsem trochu unavená, ale pocit štěstí z toho, kolik lidí přišlo přes pálící sluníčko čekat na trať, aby mě podpořili, mi znovu vlil energii do žil. Když najednou se vedle mě ozvalo „Ahoj Evi!“.
Petra, nová kolegyně z práce, která taky běžela svůj první půlmaraton, mě poznala podle legín, které mám vyfocené tady na blogu! Poslední tři kilometry jsem s Petrou střídaly běh s chůzí a ona mě povzbuzovala v tom, běžet přeci jen víc než chodit. Najednou jsme vbíhaly na červený koberec před cílem a doběhly společně v krásném čase 2:19:19.
V cíli jsme chíli čekali na vodu a nebyla možnost se z koridoru dostat jinak než si počkat na medaili. To bylo trochu nepříjemné, ale nakonec trvalo jen pár minut. Za cílem už jsem se mohla napít, nacpat si pusu banánem a pomerančem a šťastná se vyfotit s medailí.
Ze svého prvního půlmaratonu mám krásný zážitek, a to byl můj hlavní cíl. Byla jsem dojatá a strašně vděčná. Že jsem dostatečně zdravá a silná, abych mohla běhat. A že mě tolik lidí přišlo podpořit a čekali na mě na trati, přestože si nikdo z nás neuvědomil, že mě může díky čipu najít mnohem snadněji, než hodinami čekání a prohlížením desítky tisíc tváří ostatních běžců, kteří se mnou 6. 4. 2024 půlmaraton běželi! ♥️
Napiš mi, jaký byl tvůj první půlmaraton? 🏃🏻♀️
P. S. Uvidíme se 1. 6. n ½ maratonu v Českých Budějovicích? 🏃🏻♀️🤩
