Etapy Camino (Svatojakubská cesta) z León do Sarria navazují na: Etapy z Burgos do León
V Léonu jsem zůstala dva dny. Měla jsem za sebou dvacet dva dní na cestě a nestydím se přiznat, že jsem začala být docela unavená (hlavně z nevyspání). 😅 Moc ráda jsem se prostě na malou chvíli přeměnila z poutníka na turistu. První den jsem si sehnala plavky a zašla do wellness (15 euro/dvě hodiny, rezervovala jsem den předem a byla jsem tam úplně sama) a vyprala si prádlo v samoobslužné prádelně. Většinou jsem oblečení každý den přemáchla ve studené vodě na zahradě v albergues, takže vyprat si ve skutečné pračce s pracím práškem, byl snad větší luxus než to wellness. 😁
TIP: Camino: Kompletní průvodce přípravou na cestu
Druhý den jsem se vydala po stopách Antonia Gaudího. Když jsem byla před sto lety v Barceloně, okouzlila mě katedrála Sagrada Familia a Park Guel a vůbec jsem netušila, že dvě další gaudího stavby potkám na svatojakubské cestě: v Leónu a Astorze. V Leónu to byla Casa Botines, která kombinuje prvky gotiky a modernismu. Jednoduše je to prakticky postavený dům pro život bohaté rodiny, která v přízemí provozovala obchod s látkami. Zároveň ale vypadá trochu jako gotický hrad jako připomínku historie města, vstup je symbolem dračí tlamy a nad vchodem stráží socha sv. Jiřího. Vstupné bylo zrovna zdarma (normálně stojí 8 euro). V Leónu jsem navštívila i gotickou katedrálu. Je hezká, ale víc se mi líbila katedrála v Burgos.
Večer jsem zašla na večeři s Niky a její mámou. Pamatujete si Niky? Zpívaly jsem spolu s jeptiškami v Carrión de los Condes, kde Niky musela kvůli zranění zůstat. Nakonec za ní z Dánska přiletěla její máma a cestu došly spolu. Rodičů s dospělými dětmi jsem potkala po cestě víc a vždycky mi to přišlo strašně krásné a zároveň jsem cítila smutek, že nejen, že to nemůžu zažít, ale ani si to nedokážu představit. Jako bych byla barvoslepá a sledovala ostatní lidi malovat.
León -> San Martín del Camino – 24 km
Po dvou dnech odpočinku jsem byla ještě unavenější. Na odpočinkové dny na svatojakubské cestě existuje hodně protichůdných názorů. Někdo je zařazuje preventivně, jiní se zastaví, když cítí, že to potřebují. Zvolila jsem první variantu, i když je mi ta druhá o něco sympatičtější. Měla jsem totiž pevné datum, kdy jsem potřebovala dojít do Sarrie a popravdě si nejsem jistá, že bych ten okamžik, kdy je potřeba zastavit, poznala. Poslední jsou zastánci teorie, že jakmile se zastavíte, padne na vás únava a už se jí do konce nezbavíte. Nevím, jestli je to obecná pravda, ale já byla po dvou dnech volna v Leónu unavená až do konce. A pořád hladová.
Kde se dá vlastně vůbec cestou najíst? Jednou z možností je „menu pelegrino“ = poutnické menu, které dostanete v některých albergues, restauracích, nebo barech. Obvyklá cena je 12–15 euro za dva chody, dezert a vodu (někdy i víno). Každý z chodů je velikostně běžná porce jídla a na začátku jsem nedokázala ani zdaleka všechno sníst. Na cestě z Leónu už jsem ale menu běžně celé snědla úplně bez problémů, a přísahám, že snad každé to jídlo chutnalo jako to nejlepší, co jsem kdy v životě jedla 😁
Najíst se dá i z vlastních zásob a připravit si něco ve společné kuchyni v algbergue. Tuhle variantu dovedl k dokonalosti jeden z mých „kamarádů“ z Korey, který si každý den vařil domácí jídlo z korejských surovin. Když jsem ho potkala na začátku, nepřišlo mi na tom nic zvláštního, ale postupem času mi přeci jen vrtalo hlavou, jak je možné, že v tak malém batohu nese tolik korejského koření. Sedíte? Raději se na to posaďte! Náš korejský kamarád má manželku, která pracuje na poště, a ještě před odjezdem pro něj naplánovala a poslala balíky do měst, přes která procházel, aby měl přibližně každý třetí den nové zásoby! Jestli se někdy vdám, tak jedině za někoho, kdo mi na trail bude posílat balíky s jídlem. 😁
O samotné etapě toho nemám moc co napsat. Předem jsem věděla, že nebude nejhezčí a budu se muset především vymotat z města. Etapu mi několik lidí doporučilo přeskočit autobusem, ale já chtěla ujít každý metr cesty po svých. V dobrém i ve zlém. 😁
